Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LANDSCAPES jsou jednou z kapel, u kterých lituji, že mi utekli na posledním Fluff festu. Mladá hardcorová naděje z ostrovního království, jež nezapře podzemní punk/HC kořeny a lásku ke kytarové melodice, přichází po tři roky starém EP s novým materiálem. Materiálem o něco klidnějším, dospělejším a hlavně mnohem lépe zvukově opracovanějším.
Prim v současné tvorbě hrají kombinace řvaného vokálu a jemných melodických brnkaček, které tu a tam zahustí nějaká riffovačka nebo kytarová stěna. Sílu LANDSCAPES shledávám hlavně v čerstvě objevených postrockovějších tématech, jež dokáží velmi dobře rozvíjet, aniž bych měl pocit, že se člověk ocitl v nějakém žánrovém klišé. Současně ale nelze říci, že by LANDCAPES touto deskou nějak výrazně posunuli hranice nebo objevovali nové dosud skryté dimenze žánru. Na „Life Gone Wrong“ se profilují jako talentovaná kapela velmi dobře zabydlená na poli emotivním hardcoru.
Vyloženě akustické instrumentální náladovky typu „Forgiveness“ skvěle provzdušňují album a ukazují velmi citlivou tvář kapely. Pokud tuto esenci dokáží LANDSCAPES integrovat krom inter a meziher i do agresivnějších skladeb, poskočí pro mě tihle Britové z Dodge City opět o úroveň výš.
Aktuální matroš je příjemným novodobým melodickým hardcorem osazeným ve středních tempech schopným uvěřitelně přenášet pocitové pnutí. Rozhodně se již teď těším na další vývoj.
7 / 10
Vydáno: 2013
Vydavatel: City of Gold Records
Stopáž: 32:15
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
